Diel 12: Děti, žáci

 

Snad tisíckrát bylo napsáno, že společnost nemá nic cennějšího, než je nejmladší generace. Vůbec to není nadsázka a byl bych šťastný, kdyby to bylo čtenáři chápáno.

 

Můžeme uvažovat, co všechno působí na děti a jaké faktory ovlivňují jejich výchovu, názory hodnoty a životní postoje. Jedním z cílů autentické pedagogiky je skutečnost, že děti vědí, že mají život ve svých rukou, že se musí učit a celkově rozvíjet a že za to mají odpovědnost. Výchova a vzdělávání je probouzení k bytostným otázkám. Na děti však nemůže dobře působit ten, kdo neumí vnímat sám sebe a sobě nevěří. Na tomto světě potřebujeme, aby nás někdo bral takové, jací jsme. Je potřeba v dítěti vzbudit důvěru ve svět a jeho dobro. Naučit žít z vlastních možností.

 

Kde jinde, než na dětech vidíme rychlost utíkajícího času, nemožnost věci vrátit někam zpět a tedy musíme být velice opatrní v jeho využívání. Přemýšlím leckdy o tom, jaký je poměr času rodičů, který stráví se svými dětmi a který stráví např. na sociálních sítích. Vidět mámu, které je přítomnost jejího dítěte naprosto lhostejná, neboť je zabrána do zpráv svých přátel na fb, není ve vlaku, metru či parku nic výjimečného, bohužel. Pais znamená dítě, gogia chodit, z toho je pedagog, bere dítě za ruku a jde s ním po jeho cestě. Je potřeba s dítětem sdílet jeho cestu, mít je rád. Je chybou si myslet, že pedagogem je pouze učitel.

 

Prof. Jan Sokol ve svém Dluhu života píše: „Moderní společnosti totiž hrubě podceňují dětskou potřebu jistoty – a to znamená také autority. Ani všechna děsivá zneužití autority nemohou nic změnit na tom, že malé děti potřebují „černobílý svět“, na který se mohou spolehnout, kde je něco dobře a něco špatně – tak jako v pohádkách. Že se s ním jako dospělí budou muset rozloučit a že je právě škola musí naučit také kritičnosti a opatrnosti, vůbec neznamená, že by s nimi mohly vyrůstat od malička. Dítě nutně potřebuje nejdřív pevně zažít, že něco platí a něco ne, že něco je dobré a něco špatné. Teprve na tomto základě může jednou strávit i tu hroznou skutečnost, že se to někdy nedá rozlišit, aniž by se tím vnitřně zhroutilo a „rozložilo“.