Z novej generácie vychovávame deti nárokov

Hysterie ohledně přijímacích řízení na střední školy se snad blíží ke konci. Alespoň pro letošek. Příští rok se bude v důsledku silných populačních ročníků a nedostatečných kapacit škol v některých lokalitách situace pravděpodobně opakovat. „V mnoha obcích se staví jeden bytový dům za druhým, mladé rodiny se nastěhují se svými dětmi a najednou s překvapením zjistí, že nejbližší volná škola je desítky kilometrů daleko,“ říká Václav Trojan, přední tuzemský expert na vzdělávací systém, zakladatel a šéf Ředitelské akademie. Podle něj jsme bohužel stále nenašli politickou odvahu stanovovat developerům kvóty na podílení se na občanské vybavenosti. „To, že za rok vzniknou kvalitní nové školy, je nesmysl. Nic na tom nezmění ani fakt, že si to nový ministr stanoví jako svou prioritu,“ dodává.

V tuto dobu rodiče dětí, které se nedostaly v prvním kole na střední školu, hledají místa na školách jinde. Jak hodnotíte letošní přijímací řízení s ohledem na to, že se na školy dostávají silné populační ročníky?
Několik posledních let se diskuse o přijímacích zkouškách na střední školu smrskla na hořekování o nedostatku míst na gymnáziích. Vnímám zanedbanost komunikace pestré nabídky středních škol, která je pro vývoj společnosti žádoucí. Nechápu ale, proč nepomáháme patnáctiletým lidem objevit kouzlo řady zajímavých oborů významově naprosto srovnatelných se studiem gymnázia. Sdělovacími prostředky posilovanou adoraci gymnázia nepovažuji za jedinou cestu. Pokud se žákovi a jeho rodině hroutí svět tím, že se nedostane na zamýšlenou střední školu, tak snad situace nebude úplně černá a bez dalšího řešení.

Z pohledu rodin je ale neúspěch v přijímačkách celkem problém.
Souhlasím – nedostat se na první školu je jistou komplikací, ale také mnohdy nastavením zrcadla předchozí školní docházce, přípravě, píli či nesprávné volbě. Pro zdravý rozvoj je překonání neúspěchu velice žádoucí. Podle mne je to dovednost, která současným dětem začíná chybět. Je to pro mne argument pro budování a posilování zdravě sebevědomé osobnosti dítěte již v předškolním věku a ve věku základní školy, tam totiž ještě není pozdě. Hodně se také mluví o víceletých gymnáziích, ačkoli první čtyři roky jsou vlastně v režimu základního vzdělávání. Pokud se žákovi a jeho rodině hroutí svět tím, že se nedostane na osmileté gymnázium, je to známkou nezralosti celé jeho smečky. Dítě bude přece pokračovat na druhém stupni základní školy naprosto standardním způsobem a má před sebou čtyři roky na rozhodování o své další vzdělávací cestě.

Bývalý ministr školství Robert Plaga v rozhovoru pro iDnes.cz řekl, že on za nic nemůže. Vina prý leží na krajích. Okamžitě na něj reagovala jeho předchůdkyně ve funkci Kateřina Valachová, že neříká pravdu. Jak to tedy je?
Nebudu soudit předchozí ministry, věc není černobílá. Na jedné straně jsme samozřejmě věděli patnáct let, kolik žáků k přijímacím zkouškám přijde. Na druhé straně na nás dopadají také důsledky nerozvážné atomizace vzdělávací soustavy a roztříštění zřizovatelských kompetencí. V mnoha obcích se staví jeden bytový dům za druhým, mladé rodiny se nastěhují se svými dětmi a najednou s překvapením zjistí, že nejbližší volná škola je desítky kilometrů daleko. Jak dlouho bude u nás trvat, než jako například v sousedním Německu najdeme politickou odvahu stanovovat developerům kvóty na podílení se na občanské vybavenosti?

Jako každý rok i letos čelí organizace Cermat kritice, že se jí testy nepovedly. Kritika je poměrně různorodá: podle některých rodičů byly testy těžké. Jiní říkají, že neodpovídají tomu, co se děti ve škole učí. Ředitel komunikace České televize Vít Kolář třeba napsal, že v Cermatu pracují „podlé mrchy“, protože děti zkouší z porozumění archaismům a knižním výrazům. Jaké máte na testy ohlasy z terénu vy?
S nadsázkou bych mohl říci, že názor na testování žáků koreluje se světovým názorem člověka. Pracuji s týmy několika středních škol, ty je považují za odpovídající, naopak odjinud sílí názory, že by bylo třeba testy odstranit. Jenže v současných podmínkách musíme nějaký způsob výběru akceptovat. Mám-li jako ředitel střední školy kapacitu pro přijetí osmdesáti žáků a hlásí se mi jich 150, v každém případě se jich sedmdesát nedostane a já musím uchazeče nějak vybrat. Hodně oblíbené jsou názory, že by mělo být všem umožněno dostat se tam, kam chtějí. Je to zdánlivě velice moderní a vstřícné, ale kde se zastaví ta proklamovaná nárokovost na všechno? Dostanu se, kam chci, vyberu si předměty, které chci, maturitu i státnice budu dělat podle mojí představy – před několika měsíci jsem psal blog o tom, zda bychom každému dítěti neměli do čtrnácti dnů po narození přidělit titul Ph.D. a měli bychom po starostech. Sám cítíte absurditu těchto úvah. Chceme klesající úspěšnost žáků u přijímacích zkoušek dávat za vinu jen těžkým testům? To myslím není správná cesta.